Na dílně
I po téměř 30 letech si pamatuji tu obrovskou halu s pilou v rohu. Můj táta tehdy ještě v tmavě modrých montérkách s pilinami ve svých hustých tmavých vlnitých vlasech. První dílna, kterou jsem viděla. Dnes už tam bohužel není, schvátil ji požár a tak si nemohu poměřit její rozlehlost v dnešním měřítku. Mám však dílnu svou. Není nijak obrovská. Není ani velká. Tedy nebyla. Byla to vlastně malá komůrka v bytě starého strašnického domu. To hlavní tam ale bylo. Byla tam totiž skoro taková vůně, jako když mě maminka brávala za tatínkem do práce... 
Rozrůstání mé rodiny přicházelo tak nějak ruku v ruce s mým projektem Truhlářovy dcery. A neskrývám proto nadšení z toho, že jsme se konečně přestěhovali do snového domu s ještě snovější garáží. Své čestné místo zde obdržela má milovaná hoblice, starý (a zatraceně těžký) psací stůl i přestará skříň, která poskytuje útočiště kufříkům.
A kromě zmíněného je zde spousta dalších, neméně důležitých, věcí.
Tak jen račte a nahlédněte...
